Vždycky jsem měla ráda takový rychlý životní styl. A opravdu mě nikdy nebavilo čekat, že bych měla na někoho počkat, abychom se třeba lépe poznali. To jsem nebyla já. Vždycky jsem šla do všeho přímo po hlavě. Tohle se samozřejmě nelíbilo mým rodičům, protože jsem stále někde běhala po venku a skoro vůbec jsem nechtěla být doma, takže to nakonec dopadlo tak, že jsem se s rodiči opravdu stále hádala. A to hlavně kvůli svému divokému životnímu stylu. A když se na to dívám zpětně, tak já se svým rodičům ani nedivím, protože nyní už jsem máma a mám jedenáctiletého syna, takže už vím, co to znamená když máte velice divoké dítě, které vás vůbec nerespektuje.

Už jsem se ponaučila.

Myslím si, že opravdu každé dítě by mělo mít nastavené hranice, jak se má chovat. Bohužel já jsem tohle měla, ale vůbec jsem tohle nerespektovala. A opravdu moc mě to mrzí, ale na druhou stranu jsem ráda, že to rodiče se mnou vydrželi a vůbec to nevzdali. Já sama jsem taková, že kdyby můj syn byl taky opravdu hodně divoký, tak opravdu nevím, co bych dělala. Protože jsem na syna sama, jeho otec odešel, když jsem měla dva a půl roku. Já jsem sice vyrůstala s oběma rodiči, a ještě se starším bratrem, takže oni si se mnou docela poradili, protože jich na mě bylo více.

Chci žít zdravě.

Ale i tak to prý se mnou bylo těžké, protože jsem se stále vztekala. Nechtěla jsem mít normální životní styl, jako mají oni. A navíc moje rodina je taková velice slušná a mírná a taková introvertní, takže absolutně nechápu, jak jsem se jen mohla narodit já, když mám ráda takový živý a divoký životní styl, který se mi líbí. Ale opravdu už se umím krotit. Myslím si, že někdo si změnu života uvědomí až o něco později. Ale jak se správně říká, tak je lepší udělat něco dobrému pozdě než nikdy. Já sama jsem si řekla, že kdyby můj syn byl takový, jako jsme byla já, tak bych nevěděla, jak se zachovat. Jestli bych syna vůbec zvládla.